Saku Koivu

23.11.1974 se narodil ve finském Turku manželům Puire a Jukkovi Koivuovým syn Saku. První brusle dostal od svého otce, který byl hokejovým trenérem, již ve třech letech. A odmalička hrál, přestože o něho měly často zájem i jiné kluby, pouze za rodné TPS Turku. Hokej však nebyl v útlém věku jeho jediným sportem. Aktivně se totiž věnovat i fotbalu - ve třinácti letech byl dokonce vyhlášen nejlepším hráčem ve Finsku populárního Helsinky Cupu a poté absolvoval i tréninkovou stáž v Itálii. Když se musel definitivně rozhodnout, čemu dá přednost, vyhrál hokej. Jeho mladší bratr Mikko se vydal stejnou cestou a předloni byl draftován v prvním kole Minesottou. Ale se Sakem má kromě příjmení společného jen málo. Tedy hokejově... Mikko je silový hráč a bourač.Již v osmnácti letech hrál Saku za Turku první ligu a jeho výkony nenechaly chladnými skauty Montrealu, kteří si šikovného fiňáka vybrali hned v prvním kole draftu roku 1993. Ten samý rok reprezentoval Finsko na svém prvním

Mistrovství světa, kde bydlel na pokoji s legendárním Esou Tikkanenem, od kterého toho mnoho okoukal. Sezona 1994/95 znamenala zlom v jeho kariéře, když ve 45 zápasech za Turku nasbíral 74 bodů, suverénně vyhrál kanadské bodování celé soutěže a svému týmu pomohl k mistrovskému titulu. O měsíc později jej čekalo Mistrovství světa ve Švédsku. Tam dostal na křídla Jere Lehtinena s Ville Peltonenem a tito mladíci oslnili celý svět. Tam jim také novináři dali přezdívky Huey, Louie, Dewey, podle synovců Kačera Donalda... No a Louie, vlastně Saku, vyhrál kanadské bodování šampionátu a Finsko díky nim získalo zlaté medaile. První v historii.Okamžitě podepsal smlouvu s Montrealem, který by jej už v Evropě nenechal za žádnou cenu. Debut za Canadiens si odbyl 7.10.1995 proti Philadelphii - utkání speciálně kvůli němu přenášeli ve Finsku, kde se u televizních obrazovek sešla pětina všech obyvatel! Jeho první sezona byla bohužel na dlouhou dobu také poslední, ve které odehrál všech 82 zápasů. Vedl si výborně, připsal si 45 kanadských bodů. Za chvíli se stal miláčkem celého Montrealu, lepšil se zápas od zápasu. Druhou sezonu za velkou louží začal ve velkém stylu a dlouho vedl kanadské bodování celé NHL.

Jenže přišel okamžik, který mu změnil celý život. Do Montrealu přijelo Chicago a Saku vedl Habs do boje. Zápas ale nedohrál. Po srážce s protihráčem zůstal ležet na zemi s těžce zraněným kolenem... Toto zranění jej stálo nejen celý zbytek sezony probíhající, která mohla být zakončena Art Ross Trophy, ale s prokletým kolenem si "užíval" ještě čtyři další roky, ve kterých odehrál pouze zlomek zápasů, a ve stoprocentním pořádku ho nebude mít do konce života. Roku 1998 byl kapitánem finů na ZOH v Naganu. Tam jsem jim v boji o třetí místo fandil stejně, jako našim ve finále... Saku si tam v šesti zápasech připsal deset bodů, a po boku Teemu Selanneho a Jereho Lehtinena dal vzpomenout na MS 1995.Stále ale bojoval nepřetžitě s různými zraněními. Ta nejtěžší rána od života jej ale teprve čekala. Prvního den září, roku 2001 odletěl po dovoléné doma v Turku do Montrealu s tím, že má konečně koleno v pořádku, a nemohl se dočkat, ža vyjede na led. V letadle se mu udělalo trochu špatně, a tak po příletu zašel do nemocnice na kontrolu. Výsledek byl zdrcující - rakovina. Celý hokejový svět byl zděšen. Jeden z nejlepších a nejoblíbenějších hráčů NHL... Vyšlo to najevo 3.září 2001. Osm dní nato přišel útok na WTC... V té době jsem si říkal, že nic už nebude jako dříve. Naštěstí jsem se, dnes snad mohu říci, mýlil. Sakovi jsem okamžitě napsal dopis, a z jeho odpovědi jsem se relativně uklidnil. Sak byl i v té těžké době optimistický a říkal, že tento, nejdůležitější boj ve svém životě, vyhraje. A měl pravdu. Vrátil se na led relativně rychle, ještě ani ne stoprocentně doléčen. Bylo to v domácím utkání proti Ottawě.Na začátku zápasu jej přivítal nekonečný, více než pětiminutový aplaus stojících diváků. Canadiens tenkrát zvítězili, myslím 5:2, a definitivně si zajistili postup do play-off. A v tom Saku ukázal, jaký že je hráč.

Ač hrál na nezvyklém postu levého křídla, v první pětce po boku Yanica Perreaulta a Ríši Zedníka pomohl Habs k fantastickému postupu přes Boston v prvním kole a nad jejich síly byl až pozdější finalista Stanley Cupu z Caroliny. Následující rok odehrál poprvé od premiérové sezony plný počet zápasů, ve kterých zaznamenal 71 bodů. Před sezonou 2003/04 jej v přípravném zápase likvidačním faulem zranil ottawský Todd White. Nemířil nikam jinak než na koleno. Naštěstí nebyla Sakova absence tak dlouhá, jak se nejprve zdálo.Trvala jen třináct zápasů. Ještě nedoléčený se vrátil na led a po pár zápasech rozkoukávání už to byl zase on. Je třeba říci, že ani sláva jej nijak nezměnila. Jak potvrzují jeho finští přátelé, je to pořád ten usměvavý kluk, který před devíti lety odcházel za moře. Peníze jej nijak neovlivnily a stále zůstává jedním z nejoblíbenějších lidí v Suomi. A jak jej popsat jako hokejistu?

Rychlý jako čert, výborně technicky vybavený, perfektní periferní vidění a hokejové myšlení. V poslední době navíc značně přidal na tvrdosti a nenechá se od nikoho mlátit. V roce 1999 se mu dostalo dalšího významného ocenění - po odchodu Vincenta Damphousse byl v kabině jednohlasně zvolen kapitánem Canadiens. V této funkci může nejlépe uplatnit své vůdcovské schopnosti, svoji neobyčejnou bojovnost a srdce. Hokejistů je mnoho. Těch, podobných Sakovi je pramálo. A Saku Koivu je jenom jeden. A nenahraditelný...