Deník Sport: Plekanec: Taky jsem to čekal lepší

Kolik váží ta vrata?
„No, pár tun mají…“ (usměje se)
To asi nebyla v první chvíli zábava, co?
„To ne. Ale naštěstí to zvedli hned potom, co to do mě narazilo. Takže mi to promáčklo střechu a sklouzlo to na přední sklo. Pak už to naštěstí zvedli. Jinak to mohlo dopadnout mnohem hůř.“
No a to druhé auto?
„To jsem si vzal pak večer. Poprvé tu sněžilo a hned to zamrzlo. Dostal jsem hodiny a párkrát jsem narazil do ostrůvku mezi silnicema. Hodilo to na mě takovej okrasnej stromeček a zase zpátky na silnici. Párkrát jsem se otočil a bylo vymalováno.“
Jel jste nějak rychle?
„Vůbec, asi tak dvacítkou. Víc se ani nedalo, protože tam jsou semafory. Chtěl jsem trochu přibrzdit a už jsem se klouzal. Když jsem pak vylez, byla to čistá ledovka. Na tom se nedalo ani chodit, natož jet autem. (usmívá se) Byla to taková desetiminutovka, kdy začal foukat vítr, trochu sněžilo a hned to namrzlo. O deset minut později už to bylo jenom mokrý a jezdily sypače.“
To jste měl tedy pořádnou smůlu. Co jste si po tom všem řekl?
„Nic… Naštěstí se nic jinýho nestalo. Do nikoho jsem nenarazil ani nikdo do mě, takže jsem se tomu jenom smál. Co se dalo dělat. Zrušit dvě auta v jeden den, to se jen tak někomu nepovede. (směje se) Pak jsem šel doma radši už spát.“
Tak hlavně, že se vám nic nestalo, že?
„Jasně, mohlo být hůř. Jsou to jen plechy, pojišťovna to zaplatí, tak se nic neděje. Teda kromě toho, že teď v největším sněhu tady jezdím v malým autě, což není zrovna nejlepší. Mám tady v Montrealu radši větší.“
Bojíte se teď na silnici?
„Jo, hlavně s tím malým autem. Nejsem na to moc zvyklej.“ (usmívá se)

A to je taky vaše?
„Ne, to mám z půjčovny.“
Tak radši dávejte pozor.
„Snad ho mají pojištěný…“ (opět se usměje)
Dobrá, pojďme k hokeji. Máte nějaké vysvětlení pro to, že se vám zatím nedaří?
„Snažím se ho najít. Hokej jsem hrát nezapomněl, v létě jsem potrénoval úplně stejně jako loni, ne-li víc. I příprava byla, dá se říct, výborná. Teď mi ale prostě chybí taková jiskra, která tam byla v minulé sezoně.“
Jak se ta jiskra pozná?
„Všechno to je v hlavě. Najednou hrajete sebevědomě. Tak, jako mi to šlo loni. Bruslil jsem, dovolil si nějaké věci. Dařilo se a člověk nemusel myslet na nic jinýho, protože všechno klapalo. Teď je to opačně. Je tam prostě taková záklopka, přes kterou je potřeba se nějak dostat…“
Snažíte se zůstat pozitivní, nebo vás to sráží?
„To je právě ono… Já hodně o všem přemýšlím, a to je taky chyba. V tomhle bych potřeboval být flegmatik, všechno hodit za hlavu a prostě tam vletět a jenom hrát. Samozřejmě se snažím zůstat pozitivní, jít na zapas s tím, že to je ten, který to může otočit. Ale on sám od sebe jaksi nepřijde. (usmívá se) Zjistil jsem, jak je strašně jednoduchý hrát, když se daří, když má člověk štěstí a padá mu to tam. Ale když to nejde podle představ, je to strašně těžký. A je potřeba udělat všechno pro to, aby se to otočilo.“
Kvůli tomu jste se radil i se sportovním psychologem. Co jste se dozvěděl?
„Nevím, jestli se to dá nazvat jako psycholog. Aby si lidi nemysleli, že jsem nějakej magor.“ (usměje se)
Nebojte, vždyť to je dnes běžná praxe. Kdo to tedy byl?
„Spíš tady tomu říkají motivátor. A co mi radil? To je těžké popsat. Různé prvky, na které se máte soustředit, co si říkat před zápasem, při něm, i po zápase. Hlavně, že si máte nastavit myšlení pozitivně. Dělali jsme to loni s celým týmem a musím říct, že se mi to docela líbilo. Ze začátku si z toho sice většina kluků dělala legraci, ale pak se to docela chytlo. Bavilo nás to. Dělají se při tom i různé hry. Myslím, že to zná i většina lidí v Česku. Nedělají to jenom sportovci, ale i třeba nějaké firmy.“

No a plníte teď, co vám motivátor poradil?
„Snažím se to trochu používat. Ale ono to všechno bylo dost narychlo, šlo vlastně jen o výměnu pár e-mailů a jeden telefonát.“
Takový útlum jako teď prožíváte poprvé v kariéře, že?
„Takhle dlouhý určitě. I když, na druhou stranu, zase nechci aby to nevyznělo, že se mi úplně nedaří. Jo, čekalo se ode mě víc. I já sám to od sebe čekal. Ale zase ne všech těch devětadvacet zápasů bylo špatných.“
To nikdo netvrdí. Ale přece jen, byl jste druhý ve Zlaté hokejce a měl jste patřit k nejproduktivnějším Čechům v NHL.
„Jasně, taky jsem si představoval, že se mi bude dařit stejně jako v minulé sezoně. Ne-li ještě líp. Ale v NHL není jediný hokejista, který může říct, že nikdy neměl nějaký herní nebo bodový útlum. Teď to potkalo mě a je potřeba z toho rychle ven.“
Připouštěl jste si před sezonou, že se od vás čeká hodně?
„Člověk na to nechce myslet. Ale když se pak nějakou chvíli nedaří naplňovat to, co chce, tak nad tím samozřejmě začne přemýšlet. A pak se ta krize prohlubuje...“
Na jaře, když jste zářil, jste zůstával skromný. Pomůže vám teď tenhle přístup zpátky nahoru?
„Vím, tehdy jsem říkal, že je potřeba zůstat nohama na zemi, protože může přijít doba, kdy se dařit nebude. A už je to tady. Tak to prostě chodí, je to normální průběh kariéry. Já jsem si to dobře uvědomoval. Teď naopak vím, že zase přijde světlé období. (odmlčí se) Otázka je kdy.“ (zasměje se)
Body sice nesbíráte, podle času na ledě ale stále máte stále důvěru kouče, co říkáte?
„Jo, věří mi hodně. Je pravda, že teď to přece jenom není takový, jaký to bylo, ale celkově si na tohle rozhodně nemůžu stěžovat. On ví, že jsem schopný hrát cokoliv. Že i když nedávám góly a nesbírám body, jsem snad užitečný v ostatních herních činnostech. To je moje velká výhoda.“
Však vám také fanoušci říkají Mechanik. Protože na ledě všechno napravíte za ostatní.
„O tom ani nevím. Ale zachraňovat ztracený kotouče jsem se naučil s Kovym. (Kovaljovem) On mi to pak vracel pěknýma nahrávkama do šancí, ze kterých jsem pak dával góly. V minulé sezoně…“ (usmívá se)

S ruskou hvězdou Kovaljovem vám to v minulém ročníku skvěle klapalo. Jenže on poslední dobou hrál hodně na sebe, sóloval. Byl jste na něj naštvaný?
„Nedá se říct, že by sóloval. Jen je rozdíl v tom, že letos už ho protihráči líp zdvojují a on už pak nemá tolik času, jako měl minulou sezonu. Tím to má těžší. Stejně tak my, protože pak ztrácíme síly bruslením nahoru a dolů.“
Takže jste přivítal, když vás kouč Carbonneau přeřadil do třetí formace?
„To je těžké… (přemýšlí) Trenér s námi měl velkou trpělivost, věřil nám. Držel nás spolu, pak nás na dva zápasy rozdělil a zase nás dal zpátky. Podobně jako loni. Ale stejně to nešlo. Takže podle mě bylo lepší nás dát od sebe. Druhá věc je, že samozřejmě hráč jako Kovaljov prostě hrát musí. Je třeba čekat, až se chytne. To znamená, že to na icetimu odnese někdo jiný.“
Jistě, už dřív jste říkal, jaké je umění s Kovaljovem hrát…
„Jo, to je jako s Jágrem. S ním taky nemůže hrát každý. Já jsem se to předminulou sezonu půl roku učil, pak nám to začalo klapat, začal sem tu jeho hru chápat a bylo to vidět. Jenže tuhle sezonu už si na nás dávali větší pozor.“
Vaše slova asi potvrzuje to, že to s Kovaljovem teď skvěle šlape Robertu Langovi, který je na něj zvyklý už z Pittsburghu, že?
„Jasně. Hrál s ním, navíc je to zkušený hráč, který už nelítá po hřišti. Jako třeba já, když jsem s Kovym začínal.“
Co vůbec říkáte na Langovy výkony? Čekal jste v létě, že bude nejlepší střelec týmu?
„Před ním klobouček dolů. V sedmatřiceti letech… Hraje výborně, zkušeně. Ví, co a jak. Já jsem rád, že je zase od koho se učit.“
Nezávidíte mu, že se chytil na vašem místě?
(usměje se) „To ne. Snažím se koukat hlavně na to, abych se zvednul já a pomohl sobě i týmu. Je dobře, že Lanýž (Lang) do té lajny zapadl, protože náš tým potřebuje, aby Kovaljov hrál dobře. Když to tak není, trpí tím všichni. Když mu to nešlo se mnou, je logický, že musí hrát s někým jiným.“
Taky Langovi hlídáte děti, jako dříve v Detroitu Jiří Hudler?
„Ne ne, nehlídám. A podle toho, co mi Lanýž říkal, stejně spíš jeho děti hlídaly Hudyho.“ (směje se)
Copak vyprávěl?
„Ne, nic. Dělal jsem si srandu.“ (usmívá se)