Historie klubu
Nejslavnější a nejúspěšnější klub soutěže s historií plnou trofejí a zvučných jmen. Populární Habs byli vždy pyšní na své tradice, dodnes si připomínají jména těch, kteří pro lední hokej něco udělali a dokázali životnost této nejrychlejší kolektivní hry na světě.
Když 4. prosince 1909 J. Ambrose O"Brien tým založil a oblékl jej do tmavomodrých stejnokrojů, nemohl tušit, že jeho mužstvo dosáhne za své vynikající výsledky v hokeji světového věhlasu. O"Brien o rok později klub prodal Georgeovi Kennedymu a když byla v roce 1924 dokončena stavba haly Forum za 1,5 mil. dolarů, byli to Montreal Maroons (Montrealští Otroci), nikoliv Canadiens, kteří se těšili největší oblibě montrealských hokejových fanoušků. To se změnilo v roce 1926, kdy se Canadiens v hale Forum usadili. Majitel George Kennedy byl jedním z iniciátorů změny NHA v NHL na schůzi 22. listopadu 1917, kdy také podporoval obsazení funkce předsedy organizace Frankem Calderem. Pod Kennedyho manažerským a trenérským dohledem Canadiens zvítězili v prvním ročníku NHL, ale v boji o postup do finále poháru Habs podlehli Torontu. Ve druhém ročníku sice ligu nevyhráli, ale v ligovém finále o postup do boje o pohár porazili vítěznou Ottawu.
Chřipková epidemie a smrt montrealského Joe Halla, dvojnásobného držitele Stanley Cupu z éry NHA ještě v dresu Quebec Bulldogs, znamenala v roce 1919 ukončení série se Seattlem Metropolitans za stavu 2:2 a tak se Montreal Canadiens dočkali svého prvního Stanley Cupu v NHL až po sezóně 1923-24, když už v roce 1916 získali v NHA první pohár klubové historie. Na něm se tenkrát podílely pozdější hvězdy prvních let NHL - Newsy Lalonde a George Vezina, kteří také stáli u zisku poháru v roce 1924, kdy v týmu působily pozdější legendy Joe Malone, Spraque Cleghorn, Howie Morenz, Sylvio Mantha a Aurel Joliat. Po tomto úspěchu si Canadiens sáhli na pohár opět až po šesti letech, kdy už v bráně nestál Vezina, ale další legenda George Hainsworth, který byl také hlavním strůjcem následné obhajoby Stanley Cupu v roce 1931. Dlouhých třináct let pak trvaly marné pokusy o znovuzískání trofeje, až se to v roce 1944 podařilo partě, kterou dirigoval kouč Dick Irvin a jejímiž největšími hvězdami byli vedle brankáře Billa Durnana i Toe Blake, Maurice Richard, Elmer Lach, Emille Bouchard, Glen Harmon a Buddy O´Connor. Tento tým, který v sezóně 1943-44 z padesáti zápasů prohrál pouhých pět, dokázal své vítězství v lize zopakovat i v sezóně 1944-45. Jeho tři nejlepší hráči Lach, Richard a Blake obsadili první příčky v kanadském bodování a Richard dokonce vstřelil jako první hráč historie 50 ligových branek.
Jenže ve Stanley Cupu tým poté neuspěl a tak si na další pohár museli příznivci Canadiens počkat do sezóny 1945-46. Poté je však čekal ještě delší půst, protože až v roce 1953 dotáhli montrealští své snažení do úspěšného konce. Byl to poslední Stanley Cup kouče Dicka Irvina a zároveň první pro manažera Franka Selkeho, který před sezónou 1955-56 vyměnil zkušeného Irvina na postu kouče za Toe Blakea, bývalou superhvězdu Canadiens. Skvělý tým, který vybudoval právě Irvin, se pak na pět let stal "majitelem" Stanley Cupu a v letech 1956 a 1958 - 1962 slavil šest vítězství v NHL. Největšími hvězdami této éry byli takoví velikáni jako Jacques Plante, Doug Harvey, Tom Johnson, Jean Beliveau, Bernie Geoffrion, Dickie Moore, Bert Olmstead a oba bratři Richardové.
Maurice Richard je s 544 góly rekordmanem v počtu nastřílených branek za tým Canadiens. Mnohé z těchto gólů vstřelil po oslnivých výpadech z vlastní obranné třetiny. Richard byl v Montrealu zbožňovanou modlou a zdrojem pýchy francouzských Kanaďanů.
Začátkem šedesátých let se ovšem začal tento tým rozpadat. Postupně odešli jak Maurice Richard, Jacques Plante a Doug Harvey, tak i Bernie Geoffrion, Bert Olmstead či Tom Johnson. Místo nich však přišli další skvělí hráči a ti ve druhé polovině šedesátých let, už pod vedení manažera Sama Pollocka, vybojovali v letech 1965, 1966, 1968 a 1969 další Stanley Cupy. U všech stál v brance veterán Lorne Worsley a v poli skvělí hráči - Jean Beliveau, Ted Harris, Jacques Lapperriere, Henri Richard, Jacques Lemaire, Jean-Claude Tremblay, Dick Duff, Serge Savard, Yvan Cournoyer a Mickey Redmond. Při posledním triumfu už stál na střídačce Claude Ruel, který na postu kouče nahradil Toe Blakea. Ruel ale nevydržel u týmu dlouho a při dalším montrealském triumfu v roce 1971 byl už koučem týmu Al MacNeil.
Sestava týmu byla nicméně téměř totožná s tou z roku 1969, jediná, ovšem důležitá změna, se odehrála na postu gólmana. Novým montrealským brankářem byl v tomto roce Ken Dryden, který pak stál v brance Canadiens i při všech pěti dalších pohárových úspěších let sedmdesátých. U těchto pěti triumfů byl i kouč Scotty Bowman, ale úspěšný manažer Sam Pollock u posledního již chyběl, když byl nahrazen Irvingem Grundmanem. Ani v této éře pochopitelně nechyběly Montrealu skvělé individuality. Vedle již zmíněného Drydena se na zisku poháru v letech 1973 a 1976 - 1979 podíleli i Serge Savard, Larry Robinson, Guy Lapointe, Jacques Lemaire, Guy Lafleur, Steve Shutt, Yvan Cournoyer, Frank a Pete Mahovlichové, Bob Gainey či Rod Langway. I tento tým však stárnul a jeho éra musela zákonitě skončit.
Mužstvo, které bylo zvyklé trhat z pomyslného stromu NHL jeden Stanley Cup za druhým, mělo najednou půst. Teprve Jacques Lemaire přišel na recept, jak povstat z průměru. V době, kdy NHL vládl útočný hokej, naordinoval svým svěřencům staromódní styl, vycházející ze zajištěné obrany. Ukázalo se, že to byl geniální tah.
Lemaireův nástupce Jean Perron se stejnou taktikou dovedl v roce 1986 po éře New York Islanders a Edmonton Oilers "Kanaďany" opět na zámořský hokejový trůn. Pouze dva veteráni - Larry Robinson a Bob Gainey - pamatovali na éru z konce sedmdesátých let, ostatní hráči, z nichž největší hvězdou byl Patrick Roy, vítěz Conn Smythe Trophy, byli nováčci. Střelec důležitých branek Claude Lemieux, švédský reprezentant Mats Näslund a nastupující generace obránců Chris Chelios a Petr Svoboda. Na další úspěch si Canadiens ovšem museli počkat až do sezóny 1992-93. A opět byl největší hvězdou gólman Roy, který znovu vybojoval cenu pro nejlepšího hráče pohárových bojů.
Montreal tehdy zaznamenal rekord v počtu deseti vítězných prodloužení v jednom ročníku play off a ve finále porazil Los Angeles Kings 4:1 na zápasy. Oporami byli kapitán Guy Carbonneau, který byl společně s Kirkem Mullerem finálovým stínem Waynea Gretzkyho. Hrdinou druhého zápasu byl Eric Desjardins, jehož hattrick rozhodl utkání. Oba následující střety v Los Angeles rozhodl v prodloužení útočník John LeClair. Z vítězství poháru se tak mohl radovat veterán Denis Savard a trenér klubu Jacques Demers.
Následující roky 90. let nepřinesly klubu výraznější úspěchy, a to vedlo k neustálým změnám hráčského kádru. Z týmu, který v roce 1993 triumfoval, dnes nezůstal kámen na kameni. Odešly prakticky všechny jmenované opory. 13. března 1996 otevřeli Canadiens novou halu Le Centre Molson, do které byly z haly Forum převezeny všechny vzpomínky a korouhve z let slavných vítězství Stanleyova poháru a samozřejmě také zarámované verše z básně Johna McRayeho "In Flanders Fields" (Na flanderských polích), které visí v šatně Canadiens od roku 1952: "Vám předáváme ze zemdlelých rukou pochodeň. Ať je vaše a třímejte ji vysoko." Přestěhování do nové haly završilo bouřlivý rok změn, které zahrnovaly propuštění trenéra Jacquese Demerse a dlouhodobého generálního manažera Serge Savarda. K mužstvu přišli Mario Tremblay a Rejean Houle, první jako trenér a druhý jako generální manažer.
Opravdovým šokem pro "hlavní město hokeje" byl ovšem prodej brankáře Patricka Roye do Colorada (sezóna 1995-96). Ten byl nucen odejít po sporech s trenérem Tremblayem bez adekvátní náhrady, kterou se nestalo ani jednoroční angažmá brankáře Andyho Mooga na sezónu 1997-98. Doslova katastrofou pak skončily pro Canadiens následující tři ročníky NHL.
Tým se nejprve v roce 1999 teprve potřetí za posledních padesát let neprobojoval do play off a hráči i vedení týmu se ocitli v oprávněné palbě kritiky. Montreal se celou sezónu potýkal především s problémy v ofenzívě, vždyť žádný hráč Canadiens nepřekročil hranici padesáti kanadských bodů. V samém závěru pak tým navíc přišel o svého kapitána a velkého patriota Vincenta Damphousse, který odešel do San Jose. Damphousse se tak mimochodem stal již sedmým kapitánem, který se za posledních deset let musel s týmem rozloučit.
Fanoušci Canadiens proto hleděli s velkými nadějemi do nové sezóny 1999-2000, byli však znovu krutě zklamáni. Neuvěřitelná série zranění téměř všech klíčových hráčů (útočník Trent McCleary dokonce po zásahu pukem do krku bojoval o holý život) odsoudila Montreal opakovaně k neúčasti v play off. A když to samé předvedl Montreal i v ročníku 2000-01, byla z toho téměř národní katastrofa. Již tak průměrný tým opět deptala všemožná zranění a konečná ztráta celých osmnácti bodů na postup do play off byla věrným obrazem aktuální síly kdysi tak slavných a úspěšných Habs.
Věrní příznivci Montrealu přesto nemuseli vidět budoucnost svého oblíbeného klubu v černých barvách. Canadiens měli nového generálního manažera a kouče, hlavně však přešli od pivovaru Molson do rukou amerického podnikatele George Gilletta, jenž by měl přinést především tolik potřebné finance. A budou-li peníze, přijdou k Habs i kvalitní hráči, schopní vrátit Montreal mezi špičku NHL. Příslibem budiž letní posily Andreas Dackell, Joe Juneau, Yanic Perreault a Stephane Quintal.
Těsně před začátkem přípravného kempu zaskočila Canadiens i celý hokejový svět šokující zpráva, že finský útočník Saku Koivu má rakovinu a bude muset podstoupit chemoterapii. Jeho autoritu a zkušenost se naštěstí podařilo nahradit angažováním veterána Douga Gilmoura.
Do sezóny 2001-02 vstoupil Montreal velmi dobře. Obrovskou oporou mužstva byly výkony brankáře Theodorea. Právě jeho fantastická forma přivedla Montreal po třech letech do play off a jemu samotnému zajistila Hart Memorial Trophy udělovanou nejužitečnějšímu hráči základní části NHL i Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana. I v prvním kole vyřazovacích bojů byl Theodore spolu s uzdraveným Koivem hlavním strůjcem senzačního vítězství nad vysoce favorizovaným Bostonem. Pohárové stop jim ve druhém kole vystavili hokejisté Caroliny.
Zdálo se, že by v Theodorovi mohli Habs nalézt další brankářskou osobnost, kolem které by vystavěli novou generaci vítězů. Ovšem již přípravný kemp všechny znejistěl, Theodore nebyl tou nepropustnou zdí z minulé sezóny. Pokles formy potvrdila základní část, došlo i na odvolání kouče Michela Therriena, ale ani pod nově příchozím Claudem Julienem nenastalo významnější zlepšení, a tak Montreal počtvrté za posledních pět let chyběl ve vyřazovacích bojích.
Na začátku června 2003 usedl do manažerského křesla Bob Gainey, pětinásobný vítěz Stanley Cupu a klubová legenda. Právě on měl dodat organizaci zpět ztracený lesk. Start Gaineyho éry byl pozvolný, obrat k lepšímu nastal kolem Vánoc. Ještě předtím se ale Canadiens na obřím Commonwealth Stadium v Edmontonu (22. listopadu 2003) střetli v historicky prvním utkání novodobé éry ledního hokeje hraným pod otevřeným nebem s místními Olejáři. Rekordních 57 167 fanoušků přihlíželo výhře Montrealu 4:3.
Úspěch hráče nakopnul a už během ledna začal počet vítězství převažovat nad porážkami. Aby Habs udrželi směr, angažovali těsně před uzávěrkou přestupů Alexeje Kovaljova, jenže ten jakoby si s sebou ze šatny NY Rangers přibalil kromě věcí i nemohoucnost, ve dvanácti zápasech vstřelil pouze jeden gól. Ofenzivní povinnosti naštěstí převzali mladíci Mike Ribeiro s Michaelem Ryderem, takže se slavný klub po roční pauze opět probojoval do nadstavbové části - ze sedmého místa v konferenci.
V play off byl k vidění úplně jiný Kovaljov, společně s kapitánem Koivem opanoval bodování mužstva, které v sedmizápasové bitvě vyřadilo Boston. Theodore našel starou formu, v závěrečném utkání odolal náporu Medvědů a vychytal nulu. Jednalo se o jeho poslední světlý okamžik v dresu Canadiens, Tampa Bay ho totiž i se spoluhráči smetla v následujícím kole v nejkratší možné době.
Po výluce Theodore pokračoval v jízdě po sinusoidě, když jeho úspěšnost zákroků stěží přesáhla 88% a průměr vystoupal takřka k cifře 3,5. Navrch si přivodil smolné zranění kolene, když venku uklouzl na ledu. Šanci dostal náhradník Cristobal Huet a překonal všechna očekávání. Zatímco s děravým Theodorem v zádech to šlo s Habs od desíti k pěti, na což v lednu doplatil vyhazovem Julien, francouzský brankář chytal znamenitě.
A tak Gainey, toho času i trenér, udělal radikální krok a vyměnil nevyrovnaného ex-majitele Hart Trophy do Colorada za dalšího gólmana, reprezentanta helvétského kříže, Davida Aebischera. Švýcar s Francouzem vytvořili úspěšný tandem, společně dovedli Montreal do play off, z něj se ale poroučeli již v prvním kole, jejich snažení skončilo na hokejkách pozdějších vítězů z Caroliny.
Nástupcem Juliena byla jmenován Guy Carbonneau, další persona klubové historie. Gainey s Carbonneauem nastřádali dohromady sedm Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka, a tak museli trpět při pohledu na hodnocení plus mínus svých podřízených. Bilance typu -20 nebyla ničím neobvyklým, nejlépe vystihuje nezodpovědnost bek Sheldon Souray, který sice ofenzivně zazářil (26+38), ovšem vybouchl směrem dozadu (-28). Nakonec Canadiens uniklo play off smolně o pouhé dva body.
Po prázdninách se Montreal vrátil na výsluní. Útoky vedli Kovaljov s Tomášem Plekancem, přičemž pětatřicetiletý Rus hrál možná nejlepší hokej kariéry. Zadním řadám šéfoval jeho krajan Andrej Markov, který kromě spousty bodů i spolehlivě bránil. Huetovi vyrostla silná konkurence, stále častěji nastupovala celková pětka draftu Carey Price, v němž mnozí spatřovali nového Patricka Roye.
Vedení klubu natolik uchvátil, že se odhodlalo k riskantnímu kroku. Gainey poslal Hueta do Washingtonu a vsadil vše na jednu kartu. Mnozí odborníci kroutili hlavou, nevěřili, že nováček Price zvládne tlak vyřazovacích bojů, do nichž Montreal postoupil coby lídr Východní konference. Talentovaný mladík je nakonec přesvědčil a dvěma čistými konty, včetně toho v rozhodujícím sedmém utkání, pomohl v prvním kole pomohl vyřadit Boston. Proti Philadelphii již tak úspěšný nebyl, stejně jako celý tým, Letci ovládli sérii v poměru 4:1 na zápasy.
Děkujeme serveru www.nhl.cz za poskytnutí tohoto textu. URL na originální text je:
http://www.nhl.cz/CZ/kluby/7/montreal_canadiens.html
02.09. | Pricův agent v interview pro montréalské rádio Team 990 popřel veškeré spekulace o Pricově stávce. "Carey pojede na tréninkový kemp, ať už bude smlouva jakákoli. O tom se nikdy nepochybovalo," řekl jeho agent. Zatím to vypadá tak, že Price podepíše dvouletou smlouvu na 2,5 milionu dolarů ročně - ale to je také pouze spekulace.
02.09. | Bývalý hráč Canadiens a Bulldogs Duncan Milroy podepsal smlouvu s českým extraligovým týmem BK Mladá Boleslav.
01.09. | Agent Careyho Price oznámil, že výsledky jednání s vedením Habs o nové smlouvě přijdou brzy, nejspíš v tomto týdnu. Agent Billyho Guerina řekl tisku, že s Canadiens o svém klientovi nejedná.
30.08. | Tým ECHL Wheeling Nailers právě oznámil, že se po letech vrací ke spolupráci s Habs. Bude tak hlavní farmou Montréalu v lize.
26.08. | Bill Guerin oznámil, že nehodlá podepsat novou smlouvu s Pittsburghem a Habs jsou nejspíš jedním z týmů, které o něj mají zájem.
25.08. | Komisař NHL Gary Bettman podle zdrojů odmítl další nabídku Devils pro Kovalčuka a také hostování Hueta ve Švýcarsku. Oba případy prý obcházejí platový strop.
23.08. | NHL mění systém rozhodnutí o umístění týmů se shodným počtem bodů. Doteď byl prvním faktorem celkový počet výher, od nynějška se do něj ale nebudou počítat výhry po samostatných nájezdech.
23.08. | Bývalý brankář Canadiens Cristobal Huet bude podle zdrojů v příští sezoně působit na hostování ve švýcarském týmu Fribourg-Gottéron.
21.08. | Prezident Habs, Pierre Boivin, bude v blízké době jmenovat nového ředitele hokejových operací týmu, kterým podle zdrojů bude jeho syn, Patrick. Ten nahradí Juliena BriseBoise, který odešel do Tampy Bay jako asistent generálního manažera. Volné místo generálního manažera Bulldogs pak převezme Pierre Gauthier.
19.08. | American Hockey League, kde působí také Hamilton Bulldogs, se dohodla na jednoleté smlouvě s kanadskou veřejnoprávní televizí CBC. Ta, při příležitosti 75. výročí založení ligy, v nadcházející sezoně odvysílá 10 utkání AHL. Buldoci se na obrazovce objeví hned čtyřikrát, z toho třikrát se utkají s Toronto Marlies a jednou s novým týmem AHL Oklahoma City Barons, kteří jsou farmou Edmonton Oilers.
| P. | Tým | Z. | Skore | B. |
|---|
